Starokladrubští koně, chovaní na světě kontinuálně více než 400 let, jsou jedním z nejstarších plemen koní. Jde o teplokrevné plemeno, vzniklé na podkladě starošpanělské a staroitalské krve. Chovným cílem je galakarossier - mohutný kočárový kůň, určený k ceremoniální a reprezentativní službě |
|
|
|
V druhé polovině 16. a zvláště v 18. století nastala ve střední Evropě éra rozvoje chovu koní. Panovníci a jejich rody, ale i světská a církevní šlechta, zakládali hřebčíny a nejinak tomu bylo i v zemi koruny České. Bývalý dvorní hřebčín v Kladrubech nad Labem byl založen v kladrubské oboře na císařském panství pardubickém Rudolfem II. podle dekretu, vydaného na Hradě pražském dne 24. dubna 1579. Hřebčín vzkvétal a upadal během prvních dvou století své existence dle finančních poměrů, zálib a potřeb panovníků. Největší ztráty utrpěl za sedmileté války, kdy byl chovný materiál kladrubský přemístěn do hřebčína Eneyedu v Uhrách a tam setrval do roku 1771. 10. června 1757 při oslavě Laudonova vítězství v bitvě u Kolína hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy a byl posléze pronajat holandské firmě Tuissant, které sloužil jako sklad textilií. Teprve v r. 1770 dal císař Josef II. znovu zřídit hřebčín Kladruby a povolal zpět všechen chovný materiál. Úkolem kladrubského hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr v typu mohutného graciésního karosiéra v různých barvách, jak si to panující dvorská etiketa a záliby vyžadovaly. Až do prvního převratu roku 1918 byli z Kladrub dodáváni kočároví koně do dvorních stájí, za Rudolfa II. do Prahy na Hradčany, ale od dob jeho bratra Matyáše II. a pak i trvale za dalších jeho nástupců od Vídně. K tomuto účelu sloužilo nejprve stádo koní španělských a španělsko-italských, které zde podle císařských výnosů muselo být čistokrevně konzervativně udržováno i v dobách, kdy koncem 18. a začátkem 19. při stoupajícím všeobecném zájmu pro chov koní anglických a z nedostatku poptávky vzala plemena těchto koní za své i ve své původní domovině. Poněvadž pak nikde jinde italsko-španělské koně nebylo lze více dostat, stal se název "kůň starokladrubský" novým názvem jejich plemene, pod kterým se uvádělo v příručkách hipologických a zootechnických a ukazovalo se na jejich další existenci, a to ve dvou stádech vraníků a běloušů, ačkoliv do třicátých let 19. století bylo zde také stádo starokladrubských hnědáků. To však bylo znehodnoceno pokřížením holandskými hřebci a proto bylo odstraněno. V první polovině 19. století pro běžnou kočárovou službu u dvora byl zaveden v Kladrubech chov kočárových koní Cleveland - baye: clevelandských hnědáků. Byli to postavou elegantní, figurantní koně, kteří v pohybu krásně nesli krky a byli proslulí vytrvalostí a rychlostí i při svém vyšším, kadencovaném chodu a snadnou ovladatelností. |
|
Když po převratu v roce 1918 převzal kladrubský hřebčín československý stát, bylo rozhodnuto, aby novým účelem hřebčína byla produkce plemenných hřebců pro zemské chovy jednotlivých zemí ČSR. Jejich dosavadní zdroje v bývalých rakouských a maďarských státních hřebčínech v Radovci, Bukovině, v Piberu aj. totiž po likvidaci rakousko-uherské říše zanikly, chovný materiál byl poté rozdělen mezi jednotlivé nástupnické země. Do Kladrub se proto dostala z Piberu část matek a hřebců anglických a anglo-arabských polokrevníků Przedswit, Gidran, Furioso a North-Star, také z Radovce i plemenné klisny těchto kmenů. V Kladrubech byly za první světové války umístěny i tři ročníky lipicánských hříbat, která se po převratu též stala majetkem státu a v roce 1923 byla přeložena do Topolčianek. Z původního velmi rozšířeného chovu starokladrubských koní se do vzniku ČSR zachoval zbytek tohoto plemene, chovaný ve dvou barevných variantách - běloušů s otcovskou linií Generale a Generalisimus a vraníků s liniemi Sacramoso a Napoleone. V Kladrubech byla po roce 1918 s nenávistí proti všemu habsburskému obrácena nenávist i proti stádům koní z bývalého c.k. dvorního hřebčína a bylo nejprve rozhodnuto jak historické stádo kladrubských běloušů i vraníků, tak i stádo clevelandských hnědáků zlikvidovat, jakožto plemena nevhodná pro nové účely hřebčína. Po velkých nesnázích se nakonec přeci jen podařilo udržet v Kladrubech historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož zácharnu se živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci. Likvidace byla započata odprodáním kmenového hřebce Napoleone Sola - vraníka v plné životní síle - na porážku, a bylo usneseno dále jeho rod v potomstvu neudržovat. Ke krytí starokladrubských vranek byl na jejich dožití ponechán jediný čistokrevný hřebec, vraník Sacramoso XXVII - Aja. Ze současných záznamů tehdejšího hřebčína je patrna snaha brzy zlikvidovat stádo vraných matek. Tato likvidace by byla rychleji postupovala, kdyby právě vraníci nebyli tehdy nejsilnějšími a nejlepšími tažnými koňmi v hospodářství hřebčína. Vždyť vždy tomu tak bylo v Kladrubech a také ve Vídni, že vraníci vedle nahodilých pohřebních průvodů u dvora pracovali také v kočárech a ve službách stavebního úřadu, bylo je vídat v potažní práci při orání a svážení úrody z luk a polí a dříví z lesa. (Neodpovídají tedy skutečnosti zprávy o straokladrubských koních u nás v hipologické literatuře šířené, že jich bylo využíváno pouze k ceremoniálu španělské etikety.) K velké restrikci stáda starokladrubských vraníků v hřebčíně Kladruby nad Labem došlo v roce 1925 a tato restrikce pokračovala až do listopadu 1931. Část stáda byla předána arcibiskupskému statku v Červené Řečici, v Chrasti u Chrudimi, správě statku v Průhonicích a celé řadě soukromníků. V roce 1931 Jablůnkovská hospodářská správa spišského biskupského statku převzala zbytek vraného stáda i s jeho kmenovým plemeníkem, hřebcem Sacramoso XXIV. Tímto rozptýlením chovu starokladrubského vraníka z jeho kolébky zrodu započal zánik starokladrubských vraníků, kmene jediného autochonního plemene koní, chovaného po celá staletí v Čechách. K jeho regeneraci došlo až zásluhou profesora VŠZ v Praze, PHDr.et.MUDr. Františka Bílka, DrSc., který s ní započal v r. 1941. (Podrobně o regeneraci starokladrubského vraníka se lze dočíst v publikaci "50 let hřebčína Slatiňany 1945 - 1995", kterou vydal koncem r. 1995 NH Kladruby u příležitosti jejího 55. výročí zahájení.) |
Hřebčín založil roku 1579 Rudolf II. Základem chovu se staly domácí klisny, kryté dovezenými hřebci španělského a neapolského původu.
Na počátku se chovali koně různých barev, dokonce i izabely, myšáci a hnědáci. Brzy se však ustálily dvě barvy, dnes jedině přípustné, bílá a černá.
Nejstarší chovatelské záznamy se ztratily při požáru hřebčína, proto se za oficiálního zakladatele chovu bílých kladrubáků považuje hřebec Generale, narozený r. 1787 v Kopčanech.
Kladrubák patří k nejtěžším teplokrevníkům. Je blízký lipicánům, s nimiž měl společné předky, ale je mohutnější.
V kohoutku měří 175-180 cm, hruď má v obvodu asi 250 cm, holeň 22-23 cm. Hmotnost přesahuje 700 kg.
Těžká hlava má typický klabonos, oči jsou velké a výrazné.
Na mohutném trupu je vysoko nasazen dlouhý, široký, silný a krásně nesený krk. Hřbet je delší a měkčí, silná záď je rovná nebo mírně skloněná.
Silné nohy mají krátké, někdy strmější spěnky a dobře tvarovaná kopyta.
Kladrubák vyniká vznosným, dost vysokým reprezentačním chodem.
Je to odolný, dlouhověký a plodný kůň s učenlivou povahou.
Dospívá později, ale je výkonný, vytrvalý a pracuje až do stáří.
Cílem chovu bylo získat pro císařský dvůr těžké kočárové koně.
Ochotně pracuje i v těžším tahu, hodí se k jízdě, osvědčil se v armádě jako kyrysnický kůň.
Dnes je prohlášen za národní kulturní památku.
!!!Kdo zná kladrubského koně,
tak ví že je to to nejklidnější plemeno koně jakého zná!!!!
!!!Kladrubský kůn je ,, živé české zlato, které nevyhyne"!!!!
www.nhkladruby.cz